09.07.2009
Divadélko ZELENÁ HUSA má čest předvést: Járu Nováka podruhé - recenze
text,foto: (jjk)
Kdo nenavštívil v pátek 2.července dejvickou kavárnu Potrvá se ochudil o zajímavý a inspirativní zážitek, který posluchačům připravil Jaroslav Novák. Když se interpret tzv.vážné hudby pustí na cestu „písničkáře“ bývají výsledky všelijaké, ale v případě Jaroslava Nováka lze bez uzardění říci, že se toto rozhodnutí bezezbytku povedlo, ba naopak klubová scéna v něm získává nového zajímavého interpreta.
V Novákově případě se nedá úplně říci, že jde o útěk od klasické hudby. Písničky skládal tak říkajíc paralelně se studiem klasické kytary v Lidové škole umění a Pražské konzervatoři už od počátku osmdesátých let a to nejen tzv. do šuplíku, ale tehdy i pro jednu rockovou skupinu, ve které hrál na sólovou a basovou kytaru a zpíval. Jako autora ho ale dlouhý čas svazoval smysl pro odpovědnost za odevzdané dílo a věčná nespokojenost s výsledným produktem. Což ve své podstatě znamenalo a znamená periodické předělávání, přepisování skladeb či několik nekonečných variant aranže. Trochu tím připomíná některé básníky, kteří donekonečna své verše přepisovali a přepisují a zdokonalují (například „prokletý“ Charles Baudelaire přepisoval svůj „Splín“ stále dokola). V případě Járy Nováka je ale dobře, že se po mnoha letech profesionální interpretační tvorby na poli klasické hudby (včetně prezentace vlastních skladem) odhodlal i k čistě autorské prezentaci svých písní před publikem.
V koncertním provedení byli jeho partnery na podiu flétnista Jaroslav Pelikán, v případě zmíněného koncertu percusista Stanislav Amcha a kontrabasista Petr Dvorský. Jaroslav Pelikán je jeho dlouholetým souputníkem ve formaci Jers-duo a jeho nástroj navozuje v některých skladbách náladu projev legendárního Iana Andersona. Také z některých písniček lze díky své lehkosti a svými melodickými postupy a harmoniemi cítit vzletnou poetiku Jethro Tull, která dokáže intuitivně vtáhnout do děje a nasát rozháraností. Jindy se klokotání lesní bystřiny zklidní a zvážní do dylanovské baladické ponurosti a nutí k zamyšlení. K tomu přispívají i texty, které s hudbou přímo korespondují a plují ruku v ruce s melodií a dotváří její barevnost a přidávají na plastičnosti. Není od věci, že na nich se podílejí například stávající šéf českého PEN klubu Jiří Dědeček, či Michal Horáček, nebo jsou použity texty Vítězslava Nezvala, Karla Hlaváčka, Ivany Rothbauerové, Jitky Dvorské, Dalibora Demela, Marka Kamenického, Aleše Hámy a dalších. Rozmanitost autorů podtrhuje i rozmanitost atmosféry jednotlivých skladeb. Po již zmíněných názvucích dylanovských balad se na jiném místě posluchač ponoří do již dávno zapomenutých dob písní trubadúrů ne nepodobných středověkým madrigalům. Tento pocit podporuje i Novákova odkojenost klasickou kytarou. Ve velké většině skladeb hraje standardně nehty a jen výjimečně používá trsátko. Melancholická nálada je ale stejně jako jednotlivé ostře oddělené barvy duhy střídána svižnějšími kytarovkami, které tu připomínají „jižanský“ countryrock, jindy Oldfieldovské názvuky a rify, aby následně byl posluchač zavát do irského pubu, kde se zapomněl místní muzikant zmožen několika pintami Guinesse a vzápětí se ocitne v Glasgowě a nevěřícně slyší Dire Straits a Marka Knopflera zpívajícího česky. To konkrétně v Novákově a Dědečkově písni „Jedem“, a i lehce nakřáple skřípnutý Novákův hlas svádí k jistému srovnání s Knopflerem. I jeho pobyt na podiu působí tak jakoby mimochodem. Člověk by si řekl, že tento pán šel zrovna jen čirou náhodou kolem, potkal pár kamarádů a nechal se přemluvit, aby něco zahrál. Civilní projev bez zbytečných vizuálních efektů posluchače nutí víc se soustředit na prezentované písničky a mnohem intenzivněji je díky tomu vnímá. Novákova tvorba lze jen stěží charakterizovat jedním slovem a zařadit do nějakého obecně používaného šuplíku. Jak již bylo zmíněno - pestrobarevný koktejl je namíchán z mnoha vzájemně propojených a semknutých hudebních stylů a forem, aniž by docházelo k jakékoli disproporci mezi nimi, což je podpořeno i sestavou hudebních nástrojů při živé produkci. Neznamená to, že by ve studiové podobě některá z písní ztratila svou naléhavost či květnatost, nebo atmosféru. Naopak „orchestrálky“ jsou hutnější, kompaktnější a obohacené o nové barvy a skryté melodie takříkajíc v druhém plánu, které si posluchač uvědomí právě až při poslechu studiové nahrávky. Ani baladickým písním studio neublíží, jsou čistší a průzračnější bez rušivých zvuků posluchačstva, které jsou chtíc nechtíc při živém vystoupení doprovodným jevem. Otevřít svou Pandořinu písničkovou skříňku se Járovi Novákovi tedy zcela určitě úspěšně podařilo a můžeme se jen těšit na jeho první autorské album (pokud nepočítáme přece jen klasičtější „Mlčenlivé příběhy II“ z roku 1995) a doufat, že jeho muzika bude příjemným a milým oživením české (převážně) klubové scény.